Current Dating Single Man Xpeliculasporno Szh 1 Dating Single Couple Online Dating 9900 Meet Dating Top Dating Sites Dating Web Sites Singles Dating Sites Dating Agencies Extreme Dating Online Dating Profile Lesbian Online Dating Online Dating Advice Man Dating Girls Adult Dating Free Dating Naked Dating Online Dating Men Dating Naked Sex Porn Tits Cunt Lesbian Nude Fucking Sezax's Weblog

Malý blonďák Kurt Cobain - nekonvenční syn konvenčního předměstí

Genocida, kterou nacisté prováděli na Židech, je dnes v západním světě připomínána jako nejhrůznější memento 20. století. Její zpochybňování je v mnoha státech právem považováno za trestný čin. Tzv.“svobodné“ bádání nad její historicitou (tak, jak nám to na svých „vědeckých“ konferencích občas předvádí Mahmúd Ahmadínedžád) je vnímáno jako obzvlášť nechutná karikatura liberální demokracie.

Méně už se připomíná nacistická genocida Rómů (odhady mluví o 220 tisících až 1,5 miliónu obětí), svědků Jehovových (zabito cca 2 500 až 5 000 lidí), zavražděných nemocných osob (200 000 až 250 000 obětí) či usvědčených homosexuálů (viz níže). Počty obětí v těchto sociálních skupinách jsou sice oproti židovským obětem výrazně nižší v absolutních číslech, pokud však jde o procentuální zdecimování zmíněných komunit, jsou dostupná data opravdu alarmující.

Absolutní čísla židovských obětí jsou pochopitelně mnohem vyšší (až 6 miliónů), což je nepochybně jedním z faktorů, proč je genocida Židů v povědomí Západu zapsána mnohem hlouběji .

Dalším důvodem je pak kulturně-hodnotová blízkost židovské komunity a západní civilizace. Což se o Rómech, Svědcích Jehovových a homosexuálech (na které se zaměřuje tento text) říci nedá.

Je pravda, že i Židé byli po celá staletí evropskými elitami ostrakizováni, a tak se může zdát naše spoluúčast na jejich utrpení poněkud překvapivá. Přesto, rozsah nacistických hrůz nakonec přispěl ke ztotožnění se západního povědomí v rámci tzv. židovsko-křestansko-antické identity. Tedy něčemu, co je dnes považováno na společně sdílenou hodnotu, na které západní civilizace staví.

Pokud jde o homosexuály a Rómy, jejich kauza se dnes (narozdíl od Svědků Jehovových) těší jisté přízni moderního západního myšlení. Nabízí se tak otázka, proč není vztah k jejich utrpení z dob nacismu více zřetelný. Příklady této piety jsou totiž spíše ojedinělé a uctívá ji pouze marginální část liberálně-levicových elit: vzpomeňme marné Havlovo a Kocábovo angažmá v kauze rómského tábora v Letech u Písku či odhalení památníku homosexuální genocidě v Berlíně (kde vládne gay-aktivistický starosta Klaus Wowereit).

Fakta o genocidě homosexuálů

Jak tomu vlastně s holocaustem gayů tehdy bylo? Ve dvacátých letech se homosexuálové těšili v Německu větších svobod než ve většině evropských zemí. Už roku 1933 však Hitler prosadil nejen pálení knih týkajících se homosexuality (6. května tohoto roku jich na 20 000 spálili mladí nacisté) a zavádění seznamů homosexuálů, ale i jejich postupné vyvražďování uvnitř NSDAP. Některým gayům (či „homofilům“, jak se jim tehdy říkalo) se podařilo ještě téhož roku uprchnout do zahraničí.

Roku 1934 se Hitler rozhodl skoncovat se svým rivalem, vůdcem SA Ernstem Rohmem, který byl homosexuálem (ba co více, svého času se snažil vytvořit z SA svůj jakýsi „homosexuální podnik“). Vůdce totiž původně nad tímto předákem držel ochranou ruku, ačkoliv homofobní kampaň vůči němu mezi nacisty už nějakou dobu sílila. Kancléř se snažil Rohma chránit, neboť se domníval, že zprávy o jeho sexuální orientaci jsou jen štvavými pomluvami Židů a sociálních demokratů (podle některých badatelů se navíc sám Vůdce s homosexuálními sklony potýkal). Obdobně Himmler (šéf SS), který původně Rohma hájil, se rozhodl později s homosexuály jednat nekompromisně. „Musíme vyhubit tyto lidi a vyrvat jejich kořen z našeho národa. Homosexuálové musí být zničeni.“¹ Později Himmler založil tzv. “Ústřední říšský úřad pro boj s homosexualitou a interrupcemi“.

V letech 1933 až 1945 bylo uvězněno na 100 000 gayů, z nichž kolem 50 000 bylo zavražděno. Koncentračními tábory však prošlo „jen“ kolem 10 000 z nich, nicméně až 60% těchto vězňů zde bylo zabito. Tak vysoké procento je přisuzováno faktu, že spoluvězni dozorcům v zabíjení ochotně pomáhali (ve srovnání, mezi vězněnými politickými odpůrci se procento zavražděných odhaduje na 41%, mezi Svědky Jehovovými na 35%).

Homofobie byla tedy – z hlediska fatálních důsledků – možná vážnějším faktorem než antisemitismus či rasismus, jimž čelili vězni vzájemnou solidaritou. V porovnání s jinými vězni byli gayové nuceni vykonávat náročnější a nebezpečnější práce. Tato politika byla součástí koncepce zvané „vyhubení prostřednictvím práce“. Homosexuálové se také mnohem častěji stávali objektem pokusů nacistických lékařů. Ti chtěli takto identifikovat gen homosexuality, aby předešli dalšímu výskytu uvedené orientace u árijské rasy. Archívy rovněž zmiňují stovky homosexuálů, kteří byli kvůli své orientaci násilně vykastrováni.

Pokud jde o lesbické ženy, tyto nebyly vystaveny perzekucím v tak velké míře. Jakkoliv byla jejich existence považována za národní a bezpečnostní hrozbu, věřilo se, že se postupně dokáží lépe přizpůsobit a asimilovat v rámci heterosexuálních norem.

Holocaust homofilů nebyl specifikem pouze nacistického Německa. Ze spojeneckých zemí se však dochovalo jen minimum dat. V Itálii, kde byla homosexualita předtím dlouhodobě legální (byla povolena už v 19. století, což bylo na evropské poměry relativně brzy), se Mussolini sice pokusil homosexuály pronásledovat, o systematickou genocidu se však podle všeho nejednalo. Rovněž ve Španělsku byly po nástupu Franca zavedeny tvrdé zákony a homosexuálové byli zavíráni do speciálních vězení pro devianty, a to až do roku 1975.